stěhování

30. ledna 2009 v 8:37 | H.A.D.R.O.V.Á.P.A.N.E.N.K.A.
Ahoj zlatíčka moje.Mám pro vás novinu.STĚHUJI blog na jinou adresu.Byla bych,ale ráda kdybste i nadále mohli zůstat v seznamu mých webových kamarádů.Takže pokud budete mít zájem.Prosím podepište se pod první článek na mém novém,starém blogu.




Děkuji za pochopení.Vlastně bych Vám asi měla osvětlit proč ho stěhuji.U jednoho prostého důvodu.
Lidé ze školy a ze třídy mi na něj začali chodit a mě to nevyhovuje.Nemyslím K.a.A.ty jsou vždy výtány.
 

Ona......

29. ledna 2009 v 9:46 | H.A.D.R.O.V.Á.P.A.N.E.N.K.A. |  (c)slova. jdoucí.od. srdce.


sem dokonalá,nadřazená,prostě nejlepší člověk na planetě.Řekla dívka tak znuděná svým životem.Upíjí svůj žal v alkoholu.Svůj vztek krotí v drogách,ale přesto Ji miluji a snažím se Jí porozumět.
Dnešní předlouhý článek chci věnovat pouze Jí a Vám.Pokud se rozhodnete se mnou a s Ní vydržet až do samotného konce článku.Bude dlouhý.Nejspíše by nyuškodilo kdybyste si donesli popcorn a colu a nebo něco podobného co si obvykle nosíte cestou k televizi.Tenhle článek Vám bude připadat deprimující,frustrující,povýšencký,chaotický.....budete mě nenávidět.Budete mě chtít nenávidět.Nebude se semnou chtít bavit.Budete se mě chtít vzprovodit ze světa,ale co jiného si podle Vás zasloužím.Snad pochopení,nenávist,lásku,porozumění.To nemám zdání.Nevím kdo jste.Pouze čtu to co píšete.Poslouchám Vaše rady,ale přesto o Vás nevím nic.Vím o Vás,že jste skvělí lidé píšící zajímavá slova,která mi do očí pokaždé vecpou slzy,vykouzlí úsměv.Škleb,vrásku na mém pobledlém obličeji.Bolest,zmatek.Prostě všechno čeho jste schopní a netrápímě to.Nevím co přijde a co od Vás smím očekávat,ale pokud tu pro mě jste a aspon trochu Vám na mě záleží.Zůstane a budete číst mé prozby a nadávky vůčí Ní.Vůči osobě,kterou miluji,ale také odsuzuji proto co dělá.

Ten den si pamatuji přesně.Bylo parné letní odpoledne a mi jsme se s Ní jen tak potulovali po městě.Bylo to skvělé.Dvě nejlepší kamarádky jdou v ruku v ruce po městě a smějí se z plných plic.Kde se vzal tu se vzal.Zpoza stromu se vynořil aspon mě neznámí kluk.Vypadal na sedmnáct.Věděla sem,že mi Ona něco tají.Říkala mi,že je to překvapení.
Nevěděla sem kdo to je,ale věděla sem,že si to míří k nám.Spíše k Ní.
Ano,byl to Její nový objev.
Nevím proč,ale najednou sem dostala strach.Bála sem se o Ni.Vypadal na ni moc straře a nezodpovědně.Jako nějaký pouliční flákač a kapesní zlodějíček.
Samozřejmě,že sem se Jí to potom pokoušela rozmluvit.Říkala sem Jí,že se tentokrát zapletla z nesprávnou osobou,ale ona mě nehodlala poslouchat.Měla nasazené ty růžové brýle,které sem nemohla sundat.Byla Ním tak posedlá,že to snad ani není v normálním vztahu možné.Marně sem Ji přemlouvala,aby tenhle vztah ukončila.
Po týdnu přemlouvání sem se vzdala.Nechala sem Ji být.Už sem se tím netrápila.Ona se mnou přestala komunikovat,protože si myslela,že na ni žárlím.
Za dva týdny za mnou přišla.Slzy Jí padali takovým proudem,že by byla schopna vytopit křečkovo akvárko,během pěti minut.
Nevím co si myslela,že Ji přijmu z otevřenou náručí a budu Ji jako správná kamarádka utěšovat?!Se pletla,ale já nevěděla co se stalo.Když sem se to za dvy týdny dozvěděla.Došlo mi,že sem udělala strašnou chybu.
On Ji totiž.............došlo mi to pozdě.Rychle sem se vzpamatovala a rychle běžela k Ní domů.Ani sem se neobtěžovala zazvonit a rychle sem rozrazila dveře a sprintem běžela nahoru k Ní do pokoje.Ležela tam,schoulené do klubíčka a vypadala strašně.Jako vyprahlá chodící schránka připravená k pitvě.
Sklonila sem se k ní a začala Ji utěšovat.Čekala sem,že mě odstrčí,protože to jak sem se k Ní toho dne zachovala bylo něco neodpustitelné.Tedy aspon z mého pohledu.Rychle sem toho využila a začala Ji chlácholit,utěšovat.
Nechala sem si od ní máčet tričko.Její slzy byly tak vřelé.Přímo mě štípali na mé kůži.Ani jedna se o něm nechtěla bavit,chtěli sme zapomenout,ale nešlo to.Pomohla jsem Jí do koupelny a nechali Ji o samotě,aby se v soukromí převlákla.
Když vyšla,čekala sem tam na Ni.Nevím jestli si myslela,že Jí uteču,ale v tu ránu byla u mě a zase mi máčela oblečení.Nechala sem Ji at si pobrečí.Trochu Jí to pomohlo,ale ne o moc.Potom sem Jí řekal at nedělá žádné hlouposti,at si nijak neubližuje.
Její rodiče neměli ani zdání o tom co se stalo a o tom co se dělo v tu dannou dobu.Mysleli si,že je dcera zdrcená z neštastné lásky,ale byli na omylu.
Když sem jednou po dlouhém školním dni přišla k ní domů.Našla sem Ji v koupelně.V ruce flašku vodky a na zemi pohozenou žiletku.Bylo to něco jako zásach bleskem.Přimrazilo mě to na místě.Místo toho,abych k ní šla a vytrhla Jí tu flašku z ruky.Sem dokázala pouze vystrašeně zírat.Probral mě až zvonící telefon.
Vykašlala sem se na něj a rychle Jí vytrhla flašku z ruku,žiletku vyhodila z okna.Okamžitě sem Ji pořádně seřvala.Začala Jí nadávat.Vřískat na ni.Nevím,kdo byl více zděšen mojí reakcí.Jestli Já nebo Ona.Řekla bych,že spíše Já.Ona si z toho nic moc nedělala.Řekla mi,že takhle Jí to vyhovuje.Bolest Jí vyhovuje.Ale co sem měla dělat.Mě to navyhovovalo,chtěla sem Ji zpátky takovou jakou byla dřív.Pak po další hodině plného vřískání na její účet.Mi slíbila,že toho nechá,že si přestane ubližovat a upíjet svou bolest v alkoholu.
Uvěřila sem Jí.Chtěla sem Jí věřit.Nalhávala jsem sama sobě,že se z toho dostala,že s tím ubližováním přestala,ale nebylo to tak.Nevydžela jsem tom.Šla jsem za jejími rodiči a všechno jim pověděla.Připadala jsem si jako ten největší zrádce.Slíbila sem,že to nikomu nepovím,ale měla strach.Měla jsem strach o její život.O ni samotnou.
Tet si uvědomili co se z jejich dcerou děje.Jeho zavřeli a Ona se šla léčit.
Musela jsem Ji dlouho přesvědčovat,aby našla odbornou pomoc.Proč?Protože od alkoholu a žiletky se dostala až k drogám.Prvně to byly pouze léky proti bolesti a pak se to postupně dostávalo až k perníku.Nechtěla sem ani pomyslet na to,kde je vůbec brala.Rodiče je objevili u ní v pokoji.Byli z toho zdrcení a ještě více se o Ni začali bát.Byli s nervy v koncích stejně jako já.Po dvou měsících ustavičného hádání a přesvědčování se mě a jejím rodičům,podařilo to jediné co jsme pro ni mohli udělat.
Šla do léčebny.Sem zato velice ráda.Odvikací kůra probíhala ze začátku těžce.Nikdo nevěřil,že by se mohla dát zase do pořádku,ale nakonec vytrvala.Dostala se přes.Tet má hodného přítele,který se o Ni stará a dělá Ji štastnou.Sem za Ni ráda.Byli to nějtěžší čtyři měsíce mého života.Tahle ta skutečnost Vás donutí dívat se na svět jinak.Prostě na vše.
,,Maruško,věř nebo ne,ale mám tě ráda.Vím,že to pro tebe muselo být těžké,ale tet je všechno zase tak jak má být.Ty si taková jaká si byla dříve a to mě těší.Nedokážeš si představit jak sem štastná.Prosím tě zž nikdy takové věci nedělej.Slíbilas to!Mám tě ráda!"
Vím,že není správné zveřejnovat Její příběh na místě jako je můj blog a web,ale chci,aby jste věděli jak je to těžké.
Dostat se přesto všechno.Vím,že tu ránu,kterou jí On zasadil asi těžjo někdo úplně vymaže,ale pokud se bude i nadále pokoušet o to přenést se přes to.Věřím,že na to časem zapomene.Nkdy ne zcela,ale přesto.

Podařilo se mi povyprávět Vám,jak vypadali ty čtyři měsíce.Měsíce plné oba v a strachu o Její život.Tak,byla bych ráda.Kdybyste si to co jsem právě napsala vzali k srdci a nikomu o tom nevykládali.Pokud v sobě máte aspon trochu pudu sebezaáchvy.Děkuji Vím za pozornost.Ráda bych upustila od tohohle témata a navázala na jiné.Na můj podivně strávený den.Včerejší den.
Porbudila jsem se do slunečného rána.Byla sem ráda,že konečně po nějaké době zase svítí slnuce.Možná to bylo i tím časem.Já sem se totiž probudila ve dvě odpoledne.Ano,celé dopoledne jsem prospala.Byla sem vyzpinkaná do růžova.Na tváři široký úsměv plný odhodlání.
Jaksi ošemetně sem se postavila a šmátrlala po berlích,jteré většinou bývají hned vedle mé postele,ale nebyla.
Samozřejmě,že mě hned napadlo kde mohou být a jak se tam dostali.Byli na chodbě,moje setra se strašně ráda hraje na to,že má zlomenou nohu a může chodit o berlích.To já bych byla také,kdybych nevěděla jaké to je šlapat ty čtyři patra.Ještě,že tyhlety osldní dva týdny.Sem je ani jednou nemusela šlapat.ale to se od pondělka změní.Ano,je to tak.Vaše HadrováPanenka bude chodit už od pondělka do školy.Sice furt o belích,ale bez sádry.To bude podle mě ještě horší.Máma na mě furt chodí s těma jejíma teoriema.Jak se mi bude o poznání lehce chodit lépe po schodech,protože mi dolů nohu nestahuje.Několika kilogramová sádra,ale to já přece vím až moc dobře,ale toho se neděsím.
Dobelhám se do třídy a jakmile se usadím.Už tam na mě budou čekat moje dvě nejlepší přítekyně.Potom se určitě dovalí ještě moje kamarádky Kristýna s ostatními.No nastane zmatek.Každý si bude chtít sednout a jako obvikle mě někdo z nich kopne do nohy.Oni mě do ní musí furt kopat.Samozřejmě,že ne na schvál.Aspon doufám,ale oni mě do ní furt kopou.Nevím kolikrát jim budu muset ještě nadávat.Pokaždé když mě kopnou a já je seřvu se mi hned omluví a prohlásí,že se to už nikdy nestane,ale není to pravda.Pokaždé mě někdo z nich kopne.Už se to povedlo i naší matikářce.Helenko,to bolelo,au!
Asi se mě chtějí zbavit.
Od včerejšího věčera sem velice popuzena jednou z těch dvou nejlepších přítelkyn.A to mojí ženou anDYnuskou.Zabít.Ona mi pošle sms,že ke mě s holkama příjde v pátek dopoledne.Samozřejmě sem velice potěšena a odepíšují,že je to ok,ale pak mi dojde odpověd s vysvětlením.
,,Sandruško,víš nezlob se,ale mi deme ve čtvrek oslavit to výzo na boulec.Sry,bobe.No víš,kdyby si se naučila chodit po schodech tak by si šla taky,fakty sory,ženuško,pak ukážu fotky."
To si to nemohla nechat pro sebe!Sem vzteklá,ale na sebe.Proč?Protoře měla zase pravdu.Kdybych se naučila chodit po schodech tak bych také mohla odpoledne hrát bouling.Sem udivena,jak nemotorná jsem.




Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,
tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,
proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,
tvůj zevnějšek však nádherou jen září?
K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?
Proč pouhá schránka má tě tolik stát?
Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?
Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?
Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,
čím ono schází, v tom zkus najít lék,
pozemskou bídu vyměň za věčnost,
bohatá uvnitř, chudá navenek.
Ze Smrti žij, co ze života žije,
smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.











Kam dál

Reklama